Poznání

Milá Aničko, hned na úvod ti musím říct, že mi chybíš víc a víc.

Logiku to zřejmě zatím moc nemá, když to říká člověk, kterej tě vlastně ani tolik nezná.

Jenže co má v dnešní době logiku, když nezmíním matiku?

Asi by se našlo ještě pár dalších věcí, jenž mají tu logiku, ale ty zas nemám zrovna já teď na jazyku.

Ale je spousta věcí, který na jazyku v tuhle chvíli mám, jen nevím, co s tím udělám.

Říct ti je, či ne? To bude asi jenom na mě nebo ne?

Co by jsem ti třeba říci chtěl? Že jsi do mého života vkročila jako anděl.

Mrzí mě, že když napsali jsme si poprvé, už nevím přesně, jaký to byl den.
Jedno vím však pořád jistě, jsem šťastnej, že to nebyl pouze sen.
Nejradši bych teď otevřel okno a zakřičel z plných plic: Aničko, chci tě poznat co nejvíc.

Vím, že chci momentálně strašně moc.
Ale nikdy by jsem neměl v plánu tě poznat jen na jednu noc.

Rád bych poznal, co vykouzlí ti úsměv na rtech.
Jsem si jistej, že to je něco, co by mě neomrzelo ani po letech.

Avšak nikdy nejde o to, co chci nebo bych chtěl jen já.
Na poznání jsou totiž třeba dva.

Ty jsi právě v Ostravě a já zvolil tuhle cestičku, jak sdělit ti zprávičku a tak jsem napsal básničku.