Země vzdálená

Klid už je ten tam,
jediné co teď na mysli mám
je ta krásná země, země vzdálená,
kde se mi při pohledu na ní podlamují kolena.

Proč tu ale teď sám
se smutku a stesku oddávám?
Schází mi něčí hřejivost blízká,
té, po které se mi tolik stýská.

Proč nemůžu jí ani slova o tom říct,
snad ztratil bych ji a neviděl nikdy víc.
Duši mou z vnitř něco sžírá,
jak oběť nenasytného upíra.

Proč stal jsem se tou obětí zrovna já,
tou, která vzdát se naděje odmítá.
Proč zrovna já bych to měl být,
ten, který musí část svého já opustit.

Ona však dálky nebeské je,
a jiný ji u srdce hřeje.
Proč jen vzpomínka na ní mi nedá spát
a bere mi i chuť se smát.

Kolik nocí jsem jen bděl,
myšlenkami na ní trpěl.
Co je však jedenáct měsíců trápení,
když můžu tři týdny strávit s ní.

A tak se i teď obracím k oknu ke hvězdám,
zda-li tě aspoň z dálky na temné obloze nepotkám.
Nejsi tam však ani dnes
a ani pohled na hvězdu tvou mi klidu nepřines.

A tam někde pod tou hvězdou jsi ty, země vzdálená,
ty, ve které jsem kus sebe ponechal
a musel jsem jít sám dál,
nesejdem se však až na stará kolena.

Příchodem tepla do krajů našich
i mé srdce pookřeje,
protože štěstí mi setkání s tebou dopřeje
a snad i ty najdeš ve mně to, co já v tobě už dávno našel.

Teď však za oknem zima a tma
a my dva se nemůžem potkat zas,
protože velká dálava dělí nás
a já bych na stesk po tobě snad zašel…