Už ne!

Po spousta probrečených nocí,
někdy i dlouhých dnů.
Mou hlavu už nezžírají brouci,
už nejsi kluk mých snů.

Ano, líbily se mi,
ty oči, krásné, čokoládové,
ale teď už jsem při zemi,
a nehnou se mnou ani ty Tvoje.

Ani ty Tvé vlasy,
ty kudrlinky, co jsem milovala,
ani jiné Tvé rysy,
třeba rty, z kterých jsem smutná byla.

Jsem konečně volná,
bez ostychu se na Tebe dívám.
Nevím, jestli nejsem divná,
ale pocit, že se dívám na Boha nemám.

A už se netřesu,
z myšlenky na Tebe jen,
pohled Tvůj snesu,
a bez Tebe den JE den.

Už nechci po Tvé boku žít,
a už vůbec ne mít děti.
Prostě nechci s Tebou být,
ale i přesto, děkuji Ti.

Za inspiraci k psaní,
za námět snům,
za důvod k mlčení,
za zákaz opouštět dům.

A tak,
říkám Ti naposledy,
že pak,
až odtají naše ledy,
možná budou přátelé z nás.
Přeji Ti tedy
i v lásce, zlom vaz!

...Třeba i s NÍ!...