Smrt labutí

Láska je jak květ leknínu,
láska je jak sad třešní,
padám tu na zem ve stínu,
zavírám okno střešní.

Jdu dál a dál tou cestou zlou
kam dojdu? ke své duši,
toulá se černou temnou tmou,
která snad jako jediná tuší:

Proč květy leknínu se zavřely,
proč není třešní sad,
proč slzy obzor zastřely,
proč nemůžu se smát.

Samá radost, samá přetvářka
a labuť smutně svou píseň zpívá,
samá hrdost, samá narážka,
občas snad bílá bývá.

Kolikrát upadne ještě hrdá hlava
do prachu všech těch dávných snů,
kolikrát bude zasypaná
tíhou těch nejkrásnějších dnů?

Labuť už poslední skřek vydává
tážu se, kdo jí na hrob růži dá,
když lásku svou už rozdává
a ta růže uvadá.

Láska je jak sněhová královna,
co náhle mráz svůj ztratí,
je jak pohádka pradávná,
co už se nikdy nenavrátí.

Leknín už opadal, labuť usnula
věčným spánkem, který se nevrací,
nesmyslná tma do hrobu kopnula
a mé srdce opět krvácí.

Ten příběh bez řádků je smutný,
je smutný, však něco dá ti
možná je někdy vážně nutný
zaplakat si i nad labutí smrtí.