Proč ne?

Ja krásný den a sluníčko svítí,
všichni se usmívají,
všude už kvete nádherné kvítí,
jen jedna holka tu své slzy tají.

Pak náhle bouřka, černé mraky,
všichni by chtěli jiný den mít,
já bych se chtěla mračit taky,
ale nedokážu svůj úsměv nijak skrýt.

Všichni se ptají, jsi snad blázen?
Proč směješ se, když mi brečíme?
Nechápou, že patřím na zem,
ale my dva to dobře cítíme.

Stačí se jen pořádně dívat,
já také chtěla spustit pláč,
a náhle jsem jen začla zírat,
ptala jsem se, co ty jsi zač?

Když tě chci vidět, nikdy nevidím tě
a když to pak nejvíc nečekám,
tak najednou zas uvidím tě!
A klid pak náhle v srdci mám.

Proč bych nemohla brečet, když ostatní se smějí,
já už mám dost té přetvářky,
mám dělat pouze to, co chtějí,
mám zkusit žít bez lásky?

Když prší, ty máš vždycky deštník
když vedro je, ty ochladíš,
přála bych si být pořád s tebou,
ale to už asi dávno víš.

Nemám žádnou lásku,
tak o ní píšu básně,
těším se až ty jednou
usměješ se krásně.

Pro tebe jsem jen malé děcko,
ale já nedokážu své city skrýt,
občas tě vážně nenávidím,
ale stejně chci jen s tebou být.

Věnuji ti tedy tuto báseň
i těm, co se mě pořád ptají,
tato báseň je tedy pro vás,
od holky, co svou lásku tají.