Děkuji vám

Kloním se nad prázdnou stránkou
copak je opravdu už všechno pryč?
Chtěla jsem poznat lásku velkou
a držela od špatného srdce klíč.

Copak člověk vždycky tak pozdě pozná,
že se mýlil a pak lituje?
Zakouší neustále muka hrozná
a možná proto tu taky je.

Člověk žije v omylech, klopýtá, ptá se po lásce
hledá ji v temných uličkách
a strká hlavu do vlasce
-jak ryba houpe se na cizích udičkách.

A pak...v jeden krásný den
pozná, že žil jenom v omylech
náhle si uvědomí, že to byl jen hloupý sen
a teprve teď správný hlas zaslech.

I já hledala velkou lásku tam,
kde nemohla být,
v hlavě utvořila si velký klam
a chtěla v něm i žít!

Děkuji ti, že jsi mi vešel do cesty,
krásnými sny zaplnil mi srdce,
teď už ale- ne, žádné protesty,
všechno došlo do zdárného konce.

A tobě děkuji, že jsi mi oči otevřel,
že jsi vyrazil kůl kůlem,
já si vážně nepřeji, abys odešel,
ale co my- malý holky- vlastně zmůžem.

Vidíš, už je to tu zas:
Žiji v omylech, klopýtám, ptám se po lásce
hledám ji v temných uličkách,
zas strkám hlavu do vlasce
a houpu se na cizích udičkách.

Bude to tak navždy?
Asi ano, vždyť láska, ta je věčná
a co chce, to si i veme.

A skončí někdy jednou provždy?
Asi ne, vždyť duše, ta je lačná
a bez ní nežijeme.