Ubohý milovník

Říci tisíce slov
Za jedno duše probuzení.
Na slova však čeká jen mohutný rov,
Surové to políbení.

Na náhrobku báseň tichá,
Dvě slova říkající nic a vše,
Jazyk v hrdle usychá,
Zde leží ten, jenž miloval nade vše.

Miloval všechny a přitom jedinou,
Dával mnoho a málo bral.
Sám nakonec ubíral se pustinou,
On ubožáků král.

Sem tam se zastavil,
Ale neohléd se zpět.
Sotva si minulost představil,
Zbledl jak uschlý květ.

Jednoho dne však došel mu dech a krok,
Ochabnul ten, kdo pro lásku žil.
Neměl ani dvacátý rok
A k věčnému spánku se uložil.