Osudová

Letí sýkorka vysoko na nebi,
chvílema se nechá větrem nést,
myslet na zem nemá za potřebí,
prostě si letí bez nějakých cest.

Ale já se vydal cestou utrpění,
kde štěstí ani láska snad není.

Procházím já cestou plnou střepů,
opírám se o zdi z šípkových ostnů,
k tomu všemu jdu po slepu,
nešťasten s bolestí se chýlím do snů.

Mám sen,že mám být sám
a že smutkem život vzdám,
však najednou mé oči neleznou
dívku s tváří líbeznou.

Dívka drží v rukách světlo
neváhalo, a do mě vlétlo,
můj život mi rozjasnilo,
aby se mi lépe žilo.

Srdíčko najednou překrásně hřeje,
konečně i mě Amor přeje.