Je jasný den, i když hvězdy září....

Je jasný den,
i když hvězdy září.
Letíme spolu vesmírem,
jenže na tvé tváři
je vidět bolest a strach....
Uvědomuješ si, že z jednoho z nás
zbude pouhá vzpomínka a prach...

Za ruku jsem tě uchopila
a pohladila po vlasech..
Co se s tebou děje jsem však netušila.

Po chvíli jsi ji vytrhl.
Nesnesl jsi dotyk můj!
Odešel jsi...
Nechal mě tam samotnou..
Marně jsem na tebe volala;
Prosím, stůj!!!

Odešel jsi dveřmi,
které byly zakázané.
Nikdy jsi mi nechtěl říci,
co se po tom vlastně stane!

Jedno jsem však věděla
a to jistě,
že už tě neuvidím...
Příště....

Seděla jsem na zemi se slzami v očích.
Veškeré hvězdy zhasly
a vesmír potemněl...
Seděla jsem stále sama..
V těch nekonečně dlouhých nocích!

Hleděla jsem do dveří...
Dveří, kterými jsi odešel.
Nechápavě jsem si opakovala;
Kéž bys mě někdy milovati směl!!