Konečné řešení

Stála před průmkou, čekala,

jednoho průmkaře hledala.

Čekala až do zvonění,

avšak on nikde k zastižení.

Sebrala se a odešla,

nevěděla kudy a kam má jít,

chtěla z tohodle světa odejít,

až její chvíle nadešla.

Lehla si na koleje,

na vlak čekala,

chtěla skončit své galeje,

jeho jméno si šeptala.

Ležela sama na ocelovém lůžku,

říkala si, že bylo by lepší míti pušku.

Někam do lesa by se zašila,

kulkou hlavu by si prošila.

Milosrdná dáma mozek by tlačila vpřed,

možná by i terče zasáhla střed.

Její orgány by byly zvířatům rozdány,

teď však budou v okolí kolejí rozmašírovány.

Čeká, slyší vlak,

proč se leká?

Chtěla to tak ?!

Pocit blízkosti vlaku do očí jí strach vmetá,

pud sebezáchovy ji ze smrtelné postele zvedá.

Bojí se pohledu do očí vlaku,

a tak podléhá svému vnitřnímu tlaku.

Utíká pryč a snaží se utéct od všeho,

a hlavně zapomenout na něho...