V úschovně smutku

O tobě sním v tmavomodrém pokoji
a dotýkám se pavučin
na stropě na duši
utkané z vlastních vin
V představách se houpu
ve vlastním svědomí se koupu
Na mém těle tolik stop
nechal si
ode mě pryč
spěchal si
Maluji osamělou touhu
jako zátiší
čekám na pár slov
která utěší
kousek tepla
a tvé ironie
zbaví mě nostalgie
Napumpuje duši
i písmenka od tebe mě vzruší
Impuls dáš mi jít dál
i chvilkou malou
v níž sis hrál
Kolik lží
zabalil si diplomaticky
a já je
přijala automaticky
Za něhu,nejistotu
za vášeň a naivitu
splácím úroky
v sobě tě mám
už roky
v úschovně smutku
ve svém tmavomodrém pokoji...