Slunce

Ach ty záře nebeská, život si mi darovala.
Všude byla tma a mrtvo.
Jaká síla v tobě je, jak si to jen dokázala?
Že nyní ve mně všechno žije.
A krom chladu cítím teplo.

Svítíš mi na cestu.
Už vím, kudy jít.
Cíl si mi vytyčila, s tebou chci být.
A já mám se k světu.
Hřeješ mě u srdce, nemusím snít.
Vybral jsem si nevěstu.
A s ní chci být živ.

Jsem jako tvá rostlina.
Když s novým dnem povstaneš, vzklíčím zas i já.
Tak, jako tvá květina.
Když pošleš jí paprsek, štěstím hned rozkvétá..

Jsi tak ohromná, jsi krásou mého života.
Nemožné si dokázala.
Vedle tebe jsem jak měsíc.
Malý, bledý – prostě na nic.
Bezvýznamná planeta

Já však nyní chorý jsem.
Ale není to má vina.
Nemoc je tím viníkem, to ona si mě vybrala.
Proto léto střídá zima.
A ty za hustý opar ses mi schovala.
Nevidím tě, slunce moje.
Zase slepým básníkem.

Vždyť ty svítíš stále.
I když zakryjí tě mraky.
Pořád záříš, uvnitř hoříš.
A až vyhasneš, já umřu taky.

Jdeme spolu, ruku v ruce.
Mé tělo je jen tvoje.
Patří ti i mé srdce
Miluji tě, lásko moje.