Zklamání

Sedí v trávě zamlklý a tichý,
hledí na klidnou, čirou hladinu.
Myslí na to, kolik je hůzy a pýchy,
vzpomíná na jednu dívčinu.

na ni, která ho celé noci v mysli trápí,
na ni, jež srdce jemu zlomila,
na ni, jež odmítala jeho lásku,
na ni, jež jiného si zvolila.

Na její oči, jež jsou jak tůňky čiré,
na vlasy jako len spletené do copánku,
na nevinost co vzácností se stala,
na to, jak na ni se díval ve spánku.

Náhle zatáhlo se a vítr fouká silný
i okolní stromy rudce rozhýbal
všechno se chystá, bouřka jistá
jen on tam tiše sedí dál.

Začalo pršet a vítr neustává,
vyprahlá zem už čeká na vodu,
kapky deště padají na jeho záda,
on obrací se k nebesům a žádá o radu.

Kdo mu však pomoci může
se svým údělem se nesmíří,
láska je jak nejrudější růže
je krásná, ale ublíží.

Jak jen krutý může být
osud, jenž se plní
jak jen mohl nespatřit
jeho tajné přání.

Svými šípy probodal
jeho srdce žhavé,
na ni ale zapomněl
jejíž vlasy jsou tak plavé.

Jak jen krutá sudba je
posla boha lásky,
jak rád by hladil zrovna je
tváře krásné plavovlásky.

Osud tomu takhle dal
příčit nelze se mu,
život ubíhá si stále dál
není to souzeno jen jemu.