Óda na papír..

Ach, jak já se ráda vyzpovídám
skrz tužku bílému papíru.
Pro píseň citu slova hledám,
zručně stříhám je na míru.

Naměřím, posoudím,
zkrátím, či prodloužím
pak nezbývá než vše k sobě sešít
(snad ještě otázka zda žít,či nežít..)

A když potom váhám
o co se rvát,
zda o papír, či toho,
kdo mě měl rád,
pak papíru lásku svou věnuji,
svým životním druhem ho jmenuji,
neboť v životě lásky nebylo a není,
která by žila až do skonání,
však v lásce papíru je síla a pevnost,
v kořenech pralesů zakletá věrnost.
A ačkoli ti, kdo mu upsali duši,
jsou stářím shrbení, seschlí a suší,
šťastni až do své smrti jsou,
neb váhu nevěry na bedrech nenesou.

za tuto báseň asi, vím,
zůstanu navždycky sama.
..na věky panna a nezadaná.
To už je ale lidský osud.
Zůstávám taková, jaká jsem,
taková jaká jsem přišla na svět,
taková, jako jsem dosud.
Zůstávám zkrátka člověkem.