Koberec bělostných svlačců

Koberec bělostných svlačců,
údolí plné kapradin,
to je to místo,
kde jednou setkáme se,
já vím.
V jiné době, v jiném čase,
vzpomínám na ty dny krásné,
kdy věděla jsem, že slunce nevyhasne.
Byl to jen obláček,
co zastínil ten jas, my setkáme se zas.

Mé tělo se rozprostře do kapradí
a nechá se unášet dechem,
vejdeš a pohladíš mě po tváři a čele,
polibek dáš mi
a ze srdce vřele řekneš mi: "Jsem tady",
polykáš mé vnady a svlačce se vinou kol mé šíje,
tak jako ruce, co srdce v nich bije.

Hle, slunéčko sedmitečné,
dalo se na cestu po mé paži,
o co se snaží?
Vyletět vzhůru přece