Básníkův sen

Je noc jako ze sametu,
je noc jako z pohádky,
na nebi luna v plném svitu,
upíjí hvězdné pohárky
a převrhla je na svůj šat
a vykouzlila mléčnou dráhu,
já přál si nejmíň tisíckrát
jako krajinou bělostného sněhu,
klouzat se v závějích hvězd
a objevovat nové světy
a na zem modré z nebe snést
a prozkoumat chvost u komety.

To už je dávno,
to jsem byl malý,
než přišlo ráno,
když všichni spali,
já cestoval jsem po vesmíru,
jak prstem po mapách
a do očí jak do papíru
jsem balil hvězdný prach.
Snad ráno si ho slunce vzalo,
snad vánek mi jej rozfoukal,
přemýšlel jsem ,co se stalo,
co jsem se ho nahledal...

Dnes už jsem velký a mnohé již vím,
tehdy jsem nechápal,že pouze sním,
a tak jsem začal psát básně,
abych si své sny vyplnil,
všecko už dopadlo krásně,
už se mi žádný neztratil.
Jak utíkal čas,rostlo i snění,
já k světlému tajemství přiložil ret,
vysnil si dívku a myslel,že není
a pak jsem ji potkal a poznal ji hned.
To pro ni tu dnes skládám své básně,
aby můj překrásný sen,nestal se světlem,
jež opět mi zhasne,
když na oční víčka zaklepe den.