Rozum a cit

Podzim krásné barvy mění
ten co chci tu se mnou není.
Děcka v parku míčem hází
a mně pořád něco schází.

Cítím to tak uvnitř v sobě
a to v každé roční době.
Roky letí, život plyne,
nás však štěstí vždycky mine.

Ukáže se, vodu zčeří,
těžko tomu člověk věří,
způsobí tím v citech chvění,
až je to pak na zbláznění.

Pak se zase rychle vrací,
člověk pak svou lásku ztrácí,
před bolestí sebe brání,
nic už však tím nezachrání.

Až se krásné opojení
v bolest v srdci náhle změní.
Láska, bolest se pak střídá
vzpomínky si člověk hlídá.

Schová uvnitř, v mysli, v duši
ať horko je či zebou uši.
Dělá, však co rozum káže,
bojovat s tím nedokáže.

Myšlenky se stále vrací
ty nezažene ani prací.

Když jsem s Tebou cítím jen,
že je to jak krásný sen.
Cítím, že jsem zase celá
divy to pak se mnou dělá.

Tráva střídá kousky ledu,
bránit se Ti nedovedu.
Bez Tebe žít nedokážu
špatně svému srdci kážu.

Asi lepší spolu býti
životem pak zase jíti
i když rozum varuje
že to znovu zkrachuje.