Střepy

Po baletkách jen sukně na ramínku,
po klaunovi nos a z pudru prach,
po představení, co nestojí za zmínku,
tak žiju teď, ve vzpomínkách.

Naše roky spolu
shodilas jak vázu na zem dolu,
na všechny strany letí
střípky štěstí smeteš jako smetí,
tak snadno věci mizí,
kam odcházíš, já nejsem cizí,
křičíš: „Neříkej už nic!“
ale já střípků tebe chtěl bych víc.

Hledám, pod polštářem, pod peřinou se svojí vinou,
hledám cestou z Orientu, z Říma, z Paříže až do Dejvic,
já chtěl bych střípků tebe víc.

Snad chtěl bych toho mnoho, nehledám kde koho,
jsem sám a tebe chtěl bych víc,
hledám, ale nenašel jsem nic.

Jak ráno s pachem tabáku a vína,
jak vstávat a nevědět kam jít,
když ne ty, tak žádná jiná,
ptám se, proč musela si odejít.