Tys jak kámen byl

Tys jak kámen byl a pak oživnul,
jednou tichou nocí mě přivinul,
pak zatočil se svět
a pro pár krásných vět
se čas vydal vpřed.
Neohlížím se zpět.

Ze mě city plynou, stále nechudnu,
už tu konečně nejsem za studnu,
do které se něco hodí,
to, co neosvobodí,
co se srdcem brodí
a když vyleze, zas to shodí.

Jsem lampa a žiju ve tmě tmoucí,
a přesto se mé srdce nějak nezarmoucí.
A tys přišel ke mě,
zachvěla se země,
zasmál ses mé trémě.
A nevydal mě té tmě.

Kam šlápneš, bude pro mě svatá zem
a vždycky budu vděčná věcem třem:
že jsem tě polapila,
že jsem tě neminula,
že jsem tě neztratila.
Za to bych děkovala.