Květina

KVĚTINA

Někdy zmatená, někdy matoucí,
však vždy květina kvetoucí.
Ráno ji krůpěje rosy smáčí,
ve dvou životem kráčí.

V poledne hřeje ji slunce či chladí déšť,
modré z nebe chci jí snést.
Přemýšlím, jak mohlo se to stát,
že mám Tě najednou tolik rád.

Nejde to vysvětlit, srdce to cítí,
vkládám Ti do rukou bělounké kvítí.
Je večer a rosa padá jemně,
víla miloučká tulí se ke mě.

Tulí se ke mě a je tak hebká,
zároveň silná, zároveň křehká.
Drží kvítí v dlani,
miluji Tě, Hani.