Anděl bez křídel

Anděl bez křídel

Z velké lásky narodil se, kolem něj se točil svět,
andílek, co slétl na zem, měl radost lidem přinášet.

Když byl malý, rád si kreslil do písku své tajné sny,
tančil, zpíval, veselil se, barevné prožíval dny.

Jak čas plynul, křídla rostla, on toužil létat výš a výš,
s motýly on vyprávěl si, jak postavil si v lese skrýš.

Jednoho dne dospěl i on a toužil poznat lásky moc,
prosil Boha, ten však mlčel a anděl ptal se stále Proč?

Několik let bloudil světem, osamocen a smutný byl,
už nezpíval si a jeho křídla steskem k sobě přimrzly.
…

Přišlo jaro a něžný déšť se sluncem duhu vykouzlil,
ten den se anděl zamiloval a poupě lásky probudil.

Brzy kvetla rudá růže a sílila den co den,
proč jen anděl nevšiml si, že zdobí ji zlověstný trn?

On místo toho vnímal krásu a byl vůní celý zmámený,
neviděl ty temné mraky, co na nebi se kupily.

Dál létal k hvězdám, navštívil ráj a nemohl být šťastný víc,
netušil, že od brány lásky brzy ztratí zlatý klíč.
…

Pak přišel den jak každý jiný, však pachuť smrti v sobě měl,
a milý anděl poznal jed, co srdce jeho zabíjel.

Zahřmělo a tisíc blesků křižovalo oblohu,
on klečel, plakal, prosil, padal a neměl sílu k odchodu.

Dal jí lásku i vše co mohl, byla pro něj celý svět,
za to podvod, zradu, snůšku lží – to vše on dostal od ní zpět.

Teď bolest sžírá jeho srdce i čistou duši zaživa,
Tak tomuhle se říká láska, on šeptá tiše a vzpomíná.

Na ty chvíle, kdy byli spolu a on hluboce miloval,
teď propadá se do tmy, dolů a velkým žalem umírá.

Tak skončil anděl, co toužil poznat spalující lásky žár,
a ruku v ruce kráčet rájem a navždy být tak šťastný pár.

Místo toho leží v hrobě, snad dostane zde věčný klid,
tak přišel anděl o svá křídla a srdce prázdné přestalo bít…

„Vidíš hvězdy? To jsou slzy světa vyplakané za každou bolest způsobenou tady na zemi, za každou lidskou duši, která nemá cestu vysázenou růžemi…“