bolest v srdci

Víš jak moc mě to bolí, když vidím, že jsem až na tom druhém místě? Pomyslně po tvém pravém boku ale ve skutečnosti někde v dáli.
Víš vůbec jak se cítím, když co mohu jsem s tebou-u tebe a ty zamnou (ani nevím kdy naposled) nedojedeš?
Neřekneš: "Dneska nejezdi, já přijedu za tebou!"
Neřekneš: "To není problém, pro tebe já udělám cokoliv!"
Neřekneš...
A já bych to chtěla slyšet. Vědět, že ti na mě opravdu záleží. To slovo "miluji tě" proměníš v činy. Asi jsem sobecká či nevím jak tento pocit jinak pojmenovat ale připadne mi zcela normální dělat impulsivní kroky a nedívat se pořád přes rameno, jestli jsem neměl raději sedět doma.
Víš jak moc mě to bolí?
Asi ne, protože kdyby jsi jen tušil, nebylo by ani jednoho tohohle řádku, kdyby jsi to věděl, byl by jsi teď se mnou. Hladil by jsi mě po tváři a říkal slabými slovy, jak mě miluješ a já se necítila jako zloděj.
Nechci ti krást tvůj volný čas a nechci ti krást tebe samotného. Jen chci, aby jsi mi oplácel svoji lásku stejnou měrou.
Chci aby jsi mě miloval alespoň z části tak, jak já miluji tebe.
Je to sobecké?