Kopretina v bouřce

Zrodila ses ze slunce, perlou rosy zdobená na každém okvětním plátku.
Křehce se pyšníš svou bělostnou krásou. Komu pak jí asi dáš? Sníš...
Tvůj květ září jak nejkrásnější klenot perského vládce.
Budeš hvězdou v tmavých vlasech princezny s červenou mašlí místo korunky a v potrhaných kalhotách místo šatů z brokátu.
Budeš tím nejdražším dárkem, dárkem z lásky, kterou nosíš v sobě.
Budeš jeho touhou a jejími sny.

Náhle ve vzduchu cítíš slzy a mrazivé chvění proniká do celého těla.
Ten co tě stvořil umírá, osikám zvedá vítr první ustrašené listy.
Svět potemněl, z dálky slyšíš burácející symfonii.
Kam se schováš? Neutečeš, nemáš kam.
Přichází bouře.
Surově vniká do všech koutů tvého já, roztříštila ho na kusy.
Objala tě celou, až se ti hlava zatočila, její polibky jsou omamné, zničující, sladce smrtelné.
Ticho se plíží mezi kmeny zraněných osik, mrtvé slunce vstává.
Bouře odešla, zůstal jen zlomený stvol kopretiny...