Na konci (roku)

Předrahý světe neboj se mne,
zatím nezuřím tak, abys plakal,
boudy spadnou, když do nich kopne,
s nohou máš víc možností, než bys čekal.

Přijdu k tvému oknu drahá,
rozbiju jej šutrem,
Olomouc, Zlín ani Praha
neobstojí před mým smutkem.

Slaví všichni, já truchlívám,
paní má má jiného.
Smích, pózy, chvástu dcera
ťala zas do živého.

Na voru vyrobeném z trávy,
na moři opuštěném,
chytám ryby.
A vystřelím si pak mozek
z převeliké hlavy.

Lásko má, já zase stůňu,
nerozumím přetvářce.

V temnotě, za vlahé noci
u mého rodiště,
spatřím lunu.
Naposled?
Na poslední procházce?

Srdci radím: "Dej si pauzu."
Hlavě radím: "Upadni."
Světu radím: "Shoř při apokalypse."
Svět jsem já,
nikdo jiný,
svět nemá podob jiných.

Faleš zvítězí,
svět na velké a malé svině se dělí.
Už provaz škrtí,
noha chce vyskočit.
Poslední čin,
na posledním světě?

Serval bych ze sebe varkoč,
rozkopal výlohu s nehybnými lidmi.