Procitnutí

Pod skálou s křídly havraními
peří nám píše epitaf.
Hrst darovaných uschlých růží,
vybledlých jak stará blůza,
jak svetr stokrát opraný.
Slunce víc vyšisuje díry
a spálí kusé záplaty.

Příboj se tříští o peřeje,
o kámen stokrát omletý.
Je slovem nikdy nevyřčeným.
Je touhou,
která hledá sny...
a cíle...
Neshání plátno na košile,
ať silon,
nebo hedvábí.

Snad jednou malíř sarkastický
nakreslí ruce,

lokty,

klíny,

v nichž překrásné se díry šily...
Neslyšev výtky,

prosby,

hněvy,

splíny...

Jen tak si kreslí.
Bez příčiny.