Nábřeží

Toulám se nábřežím,
jdu dál a zutá,
chladivý polibek
dlážděných cest.
Čas stéká se věží,
mám tíhu v rukách -
- snad pro sta nádherně
zbytečných gest.

Toulám se nábřežím,
sama a prázdná,
sem chodím konejšit
svůj velký žal...
To tiché nábřeží
mi sílu dává,
bol, když se sešeří,
jitří vodní kal.

Toulám se nábřežím,
jen křídla plácnou
pro potlesk do dlaní -
vzdají mi čest.
Jak řeku zkadeří
mdlou duši prázdnou.
Co stojí na břehu,
proud může smést...

Labutí na řece
se šeptem ptávám,
proč z lásky v duši stín
obvykle mám -
jednou snad uvěřím,
že se to stává -
od břehu zmáčená
včas utíkám...

Toulám se nábřežím,
sama a prázdná.
Sem chodím konejšit
svůj velký žal.
To tiché nábřeží
mi sílu dává,
bol, když se sešeří,
smývá vodní kal...