Vzpomeneš si...?

Zajímalo by mě,
na kolik z nich už jsi zapomněl
(měly hebkou bílou pleť,
vlasy vonící létem
a všechny tě milovaly...)

Zajímalo by mě,
kolik z nich mi bylo podobných...

Zajímalo by mě,
kolikrát jsi se v životě zastavil
s matnou vzpomínkou na něčí smích...
(Měla modré oči,
nebyla žádná krasavice,
ale když se smála tvým hloupostem celá se rozzářila...)

Vzpomeneš si vůbec někdy?

Víš,
ona se hodně změnila:

Snaží se být dospělá
(...moc jí to nejde)
snaží se pochopit, proč tu nejsi
(...to je trochu lepší)
snaží se žít bez tebe
(...katastrofa...)

Narostla jí křídla
(tak ráda by ti je ukázala...)
a láska k létání
a mořským proudům
a malým věcem, které někdo vyrobil s něhou,
které se dají pohladit,
které mají duši
Narostla jí láska k zemi, po které chodí
k sněhovým vločkám tančícím ve větru
k paprskům zapadajícího slunce
k hvězdám, když se večer objevují na obloze
a k vůni větrem usušené trávy
...nejvíc, láska k tobě...

Vzpomeneš si vůbec někdy?
Nebo už to celé není důležité...?