Naše světy...

Ruce co klepou se tužku neudrží
To víme oba, tak ještě to zopakuj
Ještě bych dodala, že oba sami jsme
Říkám to jednou jen, tak si to pamatuj

Zvláštní je, řekl jsi nedávno
Že léta míjí, vše zůstává ztraceno
Protečou prsty, vždyť vodu nezachytíš
Byť shůry dáno je, co jiným upřeno

Ani ty slzy co pálí na tváři mé
Nebolí jak tichá slova tvá
Ani ta samota, co pevně svírá mě
Tak řekni, jestli jsi taky sám

Možná v pokoji tvém je víc než jenom stín
Než světlo svíčky nebo třeba měsíce
Snad ruka cizí co pohladí tváři tvou
Jak slzy co hladí mé líce

Nebo i ona je jen pouhou iluzí
Vílou zrozenou snad z jisker a prachu
Ta, která tančí až do rána po špičkách
V lese, bosa, beze strachu

Ta, kterou nechytíš, i když bys tolik chtěl
Tak jak mi uniká jenom tvůj pouhý stín
Ten, co celou noc jde neslyšně za vílou
A přitom neslyší posměšný její smích