Setkání dvou samotářů

Azrig, samotář, jenž hvězdy zná
a jen ony znaly jeho.
Azrig opět hvězdám lká
nevnímaje čeho.

Po cestě jde Elig však
a na cestu si píská.
Na Azriga upře zrak.
Ten přemýšlel co získá.

Azrig ladně povstal.
Urovnal si dlouhý plášť.
Elig pohled dostal.
Necítil však žádnou zášť.

A jakmile se zlato lesklo
ve stříbrné záři hvězd
Eligovi hlavou blesklo:
Tohle aristokrat jest.

Azrig v ruce růži,
nad kterou skláněl hlavu.
Elig tetovanou kůži,
co získal v přiopilém stavu.

„Co že smutně hvězdám lkáš?
A na holé zemi sedíš?
Urozeným být se zdáš
a přec prost v nebe hledíš.“

„S kýmpak mám tu čest?
A že urození nesmí truchlit pod nebem
to novinkou mi jest.“

„Eligem mě zvají.
Jsem samotář co bloudí světem
vděčen vždycky když se nají.“

A tak se tu střetli
dva co trpí samotou.
Vše ostatní smetli.
Tam pod hvězdnou temnotou.

Každý z nich je jiný.
Azrig ctností vzor.
Elig, málo činný
pro mravy má pouze vzdor.

Azrig, vznešený to pán,
co se společnosti vyvaruje.
Elig, málokdy má plán
a rád se naparuje.

A oba majá stejný problém.
Dlouho seděli a povídali.

„Litovat se? Já?“
Tu zazní jeho smích.
„Nejsem ten kdo lká.
Zvlášť pokud mám líh.“

„Zajisté, že toužím“
Řekl Azrig potom.
„Vyhýbám se loužím.
Však svět není o tom.“

Elig vedle klekne.
Dlouhé vlasy rozpustí.
„Mě se každá lekne
A k srdci mě nepustí.“

„Já zas pro ně přítel jsem
a těch je prý málo.
Já procházel jsem celou zem
a vždy se to jen zdálo.“

„Je to vážně k smíchu.
Prý že Slunce vyjde.
Láska, smyjíc hříchu,
když nejmíň čekáš přijde.“

„Tohle slýchám také,
ale je to jed,
pač naděje, už nemám jaké
A nemám je mnoho let.

„Již pomalu svítá.
V podvečer je bál
a ač to duší zmítá
už musím jít dál“

„Zkoušet štěstí.
Osud má mnoho tváří,
tak snad ukáže nějakou veselejší.
Tedy mnoho štěstí a zdaru“

„I tobě příteli.
Určitě se ještě shledáme.“

„Kdo ví....“

E