Spolucestující do stanice nalezení

Vlak do stanice zapomnění.
Nuda a šeď všedních dní.
Všude jen čekání
na rozednění.

Bloudíme sami,
oslepeni tmou.
Hledáme nespatřené,
toužíme plout.

Uprostřed prázdna,
najíti světla,
toť cílem bytí
zdá se být.
Kdo však z nás pozná,
jak vlastně vypadá?

Osamoceni neznáme,
společný cit.
Jak můžeme poznat,
co to má být?

A tak jen dál čekáme,
ač nevíme nač,
marně se soužíme,
sušíme pláč.

Neopodstatněný pocity jsou pitomý...