Královské hradby

Na hradbách, kámen, písek, světlo a stín,
ztratil se smutek i věčný splín,
fouká vítr, hraje si s vlasy, hází je do tváře,
je zima, přitom i teplo a matná měsíční záře.

Romantika města, pouliční lampy, park a stromy,
hluk městské dopravy, dva mezi lidmi a domy,
štěkot psa, dva míjející se trolejbusy, šťastný smích,
polibky na schodech, dotyky a objetí – je to snad hřích?

V (Tvé) náruči schoulena, nesena po schodech výš a výš,
pevně přitisknuta, tak ne nevinná, ty víš...
... s láskou a vášní oba nad kamennými hradbami stáli,
vzpomínali na minulost, dávnou i nedávno minulou, hleděli v dáli,
opájeli se přítomností, provokovali se a nemysleli na budoucnost,
raději mysleli na bájné rytíře, na jejich odvahu a ctnost....

Nerovné dlaždice, výhled okolo, pohledy z očí do očí,
zastavit tady a teď čas, zbytek světa ať se dál točí,
dvě mladé srdce blízko sebe jdoucí,
žádné smutné slzy a duše tonoucí.

Tenhle okamžik, tyhle obrazy a pocity nesoucí v paměti už napořád,
ta láska, vášeň, bezpečí, štěstí, určitá jistota a řád,
tyhle naše hradby, věčné, trvalé, neodmyslitelné, v celé své kráse,
místo, na kterém budu s láskou vzpomínat a kde budu snít – zase.

Vždycky na tomhle místě budou dvě srdce,
dva lidé, kteří budou mít spojené ruce,
láska se nezapomíná jen tak pro nic za nic,
když je láska na hradbách, tak co může být víc?