Slunce jež mi patřilo

Černá teď halí svět kolem mě.
Já růžové brýle nenosím.
Sedím na samém dně,
však o pomoc se neprosím.

Kolik jen síly přetvářka mě stojí,
i když celý den netrvá.
Myšlenky v hlavě se jen rojí.
Jak dlouho ještě ve mě bolest přetrvá?

Náladu dobrou já ráno měla.
Do školy jsem plna optimismu šla.
A bavit s přáteli se chtěla.
Vždyť ani černá kočka přes cestu nepřešla.

A stačil jediný pohled
na Slunce jež mi patřilo.
Roztál v srdci led.
Proč mě tak ranilo?

Proč trápí mě dále?
Svými zvláštními projevy.
Proč dává mi naději stále?
Však na rovinu se neprojeví.

Co žene srdce do propasti?
Do boje už jednou prohraném.
Proč nedovolí převzít moc zlosti,
i když leží v hrobu pradávném?