Volání spřízněné duše

O krásko mých něžných snů,
dušičko spřízněná
co srdce mé uvrháš
v opojení láskou,
kdy se otevírají brány skryté síly
v duši mé!

O má duše spřízněná,
kdy uslyším tvůj milý hlas?
Kdy budu moci hledět do tvých očí
čtouce v nich tajemství tvé čisté duše
a láskou naplněného srdce?

Kde jdi má lásko?
Touláš se kdesi po louce a lesích
sníce své božské sny?
Nebo snad se modlíš v chrámu
k Pánu našich srdcí?
Či snad zaléváš své milované květiny
a těšíš je svým něžným dotekem
plným krásy tvého srdce?

Kde ted´ kráčíš milovaná?
Koho nyní těšíš pohledem
do očí tvých?

Vůně tvoje
a barva hlasu,
rozechvěly mé dávné představy.
Jako blázni jsme se celé dny jen toulali
a povídali i tajemství našich duší.
Odpočívali jsem u čistých vod
a naslouchali šumění v korunách stromů,
a když jsi mi na rozloučenou vtiskla
polibek na horké rty,
přestal existovat ten bídný svět okolo-
zůstali jsme jen ty, já
a vesmír okolo nás.

Od té chvíle vím
že ty a já jsme jedno.
Tak kde jsi, má vílo?
Kdy budu smět konečně
hledět do tvých očí?