Míjení

Míjíme se…
potkáváme jako cizinci.
I v ložnici.
Jen občas se blýskne
sklíčko ze zrcadla,
pak na něj dupneš,
a já ho zametu pod koberec..

Sice se zalesklo jako diamant,
a zdálo se krásné,
jenže to byl jen střep,
a já se pořezala.

Krev umazala
ten nový bílý přehoz.
Ten,
co jsem o letošních Vánocích
vylovila ze skříně.
Byl krásný,
a teď má fleky,
Do háje !
Taky jsem mohla dát větší pozor.

Jenže…už se stalo,
a vyprat prý nelze.
Já ale myslím,
že ano.
Prostě ho spálím,
a bude.

Teď už to nevypadá tak hezky.
Peřiny jsou námi pomačkané,
a cítím z nich pot.
Občas snad smrtelný.
Tisíce malých smrtí
a stovky mrtvých iluzí…

Víš co ?
Hodíme tam ten starý přehoz.

Není tak nóbl,
má už něco za sebou.
Spousty vytahaných nitek.
Zkusím ho zašít.
Bude to nuda,
ale zkusím to.

Tak už si lehni, lásko.
Nechci být dál cizí.
Máš odestláno…