Nic

Už vyrostla jsem z dětských bot
a nechci nosit růžové sukně
však ta pitomá naivita mi zůstala
a mi je zase tak teskně

Ztrácím své sny
přejel je vlak, který jede do Valmezu
po sté a přeci ne naposledy
si říkám, že do stejné řeky už nevlezu

A zase se v ní topím
a ten, kdo mi ublížil, mě zachraňuje
omámená jsem, už necítím bolest
teplo jeho ruky mne zaplavuje

Tak proč mě nenecháš utopit se?
Proč nepošleš mě už do háje?
Baví tě ubližovat mi?
Čekáš, kdy nůž mé srdce rozkráje?

A já to trpím jako raněná laň
copak nevidíš v mých očích slzy?!
Co teď? Konec?
Je to pozdě? Nebo brzy?

...........

Nejsem ani dítě
a nejsem ani dospělá
jsem to, čemu se říká NIC
malá... hloupá... zbabělá