Kouzlo nebo prokletí?

Letěl si takhle jednou kouzelný šíp
zasáhl mě, ani jsem netušil, že bude líp.
Projel skrze srdce mé jako nůž máslem,
hnal se kdoví kam? Ne! Hnal se za snem.
Za snem určitým, jenž mne měl udělat šťastným,
udělat tečku za vlnou šedi, jenž mě držela tak prázdným.
Zasažen jsem putoval světem, kam mě nohy nesly,
oblaka naděje najednou nade mě se snesly.
Ukázaly mi novou cestu, nový smysl proč žít,
a já tu cestu spatřit chtěl, vydat se přes ní a jít.
Došel jsem až na místo, kde stál malý zapadlý krám,
na jednom pultu láska a smutek, na druhém smutek sám.
Pro co se rozhodnout, kam se vydat dále?
být aspoň chvíli šťastný, proměnit se v krále.
Království lásky sahá na samý světa kraj,
není to však lehké, žádný med, žádný ráj.
Nese sebou vlnu smutku a zoufalství, jíž lidé trpí,
svou krutostí a zlobou láska lidi kropí.
Avšak umí být i milá, vděčná a krásná,
její harmonie doznívá jako svíce právě zhaslá.
Každý její začátek provází vášeň, něha a veselí,
v průběhu však otočí kormidlo, srdce ji převelí.
Převelí na vlnu hádek, smutků až nenávisti,
proč se tohle pokaždé děje, nedá se zjistit.
Stejné to bylo i s námi dvěmi, krásně to začalo,
mé srdce se začalo usmívat, vesele plesalo.
Rázem však přišla rána, udělal mi jizvu bolestivou,
a já se musel smířit s pravdou, krutou a závistivou.
Už nepatří mne ta krásná, jasná dívka denní.
už se mi neobjeví, už tady se mnou není.
A už nikdy nebude, odešla mi navěky věků,
uvrhla mě do splínu, do vlny breku.