Dva děje pro Vílu

Nevidět, nepoznat a jenom jít dál,
to stačí na to, aby smál se i král.
Nedoufat, že jednou něco jen pomine,
nemyslet si ovšem, že Víla to promine.
Čas dlouhý, však čekání delší,
pro každého, kdo není zdejší.
Počkat a dočkat se třeba konce světa,
možná jen k doufání by stačila jedna věta.
Jít, nepřemýšlet, nad tím co bude,
ale jde to, když vidím tě tak často, všude.
Čtrnáct dní, dvánáct, pak jen týden a vše,
co přát je nám dáno.
To možná naplní se a nám bude přáno...

Proč neudělat ze sna pravdu,
proč nedovolit milovat.
Nač přemýšlet, kdo chystá zradu,
nač dovolit lidem se smilovat.
Bolest jen slovo,
láska jen tichý vzdech.
A milovat toho,
kdo vídá tě ve svých snech?
Krásné, však jde to,
když dálka a čas bez milosti plynou,
Chci vidět to místo,
kde touha a vášeň v jedno se spijou.
Nač ruce mít,
když nemát koho obejmout.
Nač v noci snít,
však splní se sen, projednou..?