MÁ VIZE

„Teď jsem četla (opět) tvoji báseň Koloběh…je tak…
(k popsání dojmu z básně nemám slov, připadám si jako z povídky „Louka…“),
jak vyskočí a nekoordinovaně vykřikne…ano!…prožila jsem to
a ty, lásko, máš ten dar zabalit nepopsatelné do malých slov…
A opět mi naskakuje nalezení => ztráta…závěr…nádhera…“ H.
. . .
„Nikdy tě nechci ztratit, človíčku můj…když už jsem tě konečně nalezla!“ jA.
. . .
JE TO DNES K NEUVĚŘENÍ, ŽE…
Náhle přepadla mě spásná vize:

…& ty tam budeš sedět jako stará moudrá žena v křesle
v houpacím křesle & budeš pokuřovat ty svý cigára, s kterýma jsi nakonec nikdy nepřestala
budeš kouřit cigaretu nebo doutník, v ruce knihu & v ní tolik malých slov…
ve vrásčitých tvých rukou moji moudrou knihu
/& zase se potkáváme…/
v malých slovech celý ten dlouhý život…
dozvíš se
...o tom, co mě rozněcovalo
trápilo
komu patřil můj zájem & proč
kdo prohluboval mi vrásky
držel mě za ruce
. . .
& budeš se v tom nacházet
(„Jsi tak velká…přesto se v tobě neztrácím, ale nacházím…“ H.)

Až dočteš
jen moudře se pousměješ
Ano!
& zas nebudeš mít slov –
. . .