Chvíle nasládlého blouznění...

Provanul zelený dech poledního listí,
kadeře volně ubíhaly za ním,
ve sladkém osamění ze společné přítomnosti,
zračila se žízeň po vzdušných polibcích.
Zlato květů ovívalo slunečné pohlazení
a v rukách se sevřelo lásky poupě.
Mezi kmeny živé věčnosti ubíhaly kroky,
společné a znělé v horké laskavosti,
utíkající rájem prostým a všedním,
Něžné hlazení tváře a tisknutí šatu,
dalo Ti kouzelný tvar v háji líbivosti,
malátný cit vpil se do víček,
a jedinečnost objala dávné milence
dneška a zítřka, na prsou kouzelnosti.
Jen chmýří mizí dál volajíc po nekonečnosti
té syté, bouřlivě jemné a zpívající chvíle
schované v šumění křídel motýlů
a stínech polibků přírody dráždící
naší spokojenost k nevydržení
pro věčnost, pro božskost našich duší,
pro těla sepjatá z vůní a chutí,
pro pohled do chtivosti citu,
pro nás a pro celý ten milovaný svět,
za nás za dcery a syny
jeho domýšlivé dokonalosti bytí.