Láska bolí

Jen zamilovaný blázen tiše věří
v lásky nekonečně krásnou slast.
O to hůř se tvrdá realita snáší,
když přijde ta krutá pravdy tvář.

Já jsem stále nepoučitelným bláznem,
jenž tajně doufá v lásky zázrak.
Pročpak v mém světě reálném
žije krutý nepřemožitelný drak?

Copak v mém bídném životě,
plném smutku, bolesti a ztrát,
nenajdu ani to štěstí klikaté,
přítele, jenž by měl mě rád.

Chtěla bych svého kouzelného prince
a vím, že jím smíš být pouze ty.
Ale jsme jako dvě strany mince,
spolu a však zády zůstaneme k sobě na věky.

Je to strašný mučivý pocit,
věřit ti a bezmezně tě milovat.
Zvlášť, když temné osamělé noci
lehce šeptají: On nemá tě rád!

Chci zařvat do mrtvého ticha:
Tady jsem, tak si mě všimni!
Ty dál však jak největší nelida,
říkáš: Neřeš nic a radši ztichni.

Tvůj nezájem je nevyléčitelnou nemocí,
která čím dál víc sužuje mě celou.
Tvůj chlad a takzvaná samota emocí
je pro mě břitva, jež projede mi žilou.