Víla

Víla, ta čarovná bytost,
jenž nedá mi v noci spát.
Víla, ten tvor, se kterým
tak ráda chtěla bych si hrát.

Víla a její tajemství,
které střeží černý kůň.
Víla, ta kouzelná,
její duše jak noční tůň.

Víle dát duši a srdce nechat -
roztrhat na cáry.
Neříct Víle, co každý jen tuší,
nenechat Vílu spočinout na máry.

Nesvěřit se Víle,
nebýt naobtíž.
Nechat Vílu dojít cíle,
vědět, že ruce do krve -
stejně zas namočíš.

Vílu mít a nejen sní,
to každý přát si může.
Víle hrát o s ní cestou jít,
to drahá bude chvíle.

Malovat zářící barvou -
osudy společné,
nenechat vyschnout srdce
a štěstí vyjímečné.

Víle dát vše, o co si řekne,
neodmítnout zvíře,
vždyť víš, že bez nás zdechne.
Neradovat se proto, co cestu poškodí.
A nenechat Vílu jít tam,
kde její hlas zmizí.
Vědět, co Víle zaškodí
a nezapomenout, že pro ní budeš vždy ta cizí.

Víla nejde chytit,
vždyť to by jí měl pak každý.
Vílu nelze zkrotit,
i když se o to leckdo snaží.
Víle můžeš dát čas,
prostor i svou víru.
Jediné co nelze, je dát Víle svojí sílu.

Jít bez Víly každým dnem těžší se zdá,
jít bez Víly a vědět, že někdo jiný s ní -
každou noc chodí spát.
Vílu nechat osudu,
to nebude už možné.
A co když Víla zapomene,
že bylo jí dáno srdce té hrozné?
Co když sejde z cesty,
kterou kráčet s ní chtěla,
ta duše zkažená.
Co když Víla odejde -
co zůstane?
Krvavá ramena...