Lovec a šelma XVII.

Lovec do srubu se poté vrátil,
vyčerpaný a celý prochladlý,
byla už tma, skoro cestu ztratil,
celý den nejedl, byl vyhládlý.

Snědl pár kousků masa od včera,
stále nemohl se nějak zahřát,
pak sklenku whisky si dal zvečera,
po těle začala ho pěkně hřát.

Další kus dřeva do ohně hodil,
aby teplo dlouho vydrželo,
pak boty dolů z nohou shodil,
další dekou přikryl svoje tělo.

Hlavou honí se mu myšlenka,
zda dostala se po kmeni ven,
snad pomohla by další sklenka,
aby usnul dřív než začne den.

Zítra ráno podívat se půjde,
zda do pastí se něco chytilo,
strach o šelmu z hlavy mu nejde,
dobré počasí by se hodilo.

Už konečně dostavil se spánek,
cítí, jak do hlubin se propadá,
je venku, tvář ovívá mu vánek,
ta silueta mu známá připadá.

Blíží se k němu ladným krokem,
srst osvícenou paprsky slunce,
skvrny na těle rozpoznává okem,
cítí, jak prudce bije mu srdce.

Stojí nehybně na jednom místě,
její krásou zcela okouzlen,
zda neublíží mu, neví ještě,
setkání zblízka byl vždy jeho sen.

Už je blízko, skoro na dosah ruky,
jen krok a ucítí hebkost srsti,
o tomhle okamžiku snil roky,
kvůli němu zažíval všechny strasti.

Upřeně hledí ji do očí,
cítí teplo sálající z ní,
všechno najednou hrozně se točí,
nádech tak bolí, je snad poslední?

Vše náhle mizí v nedohlednu,
jen bolest po celém těle cítí,
nechce připustit si skutečnost jednu,
že lapen je do nemoci sítí.

Leží na kavalci, zbrocen potem,
horečka jeho tělo ovládá,
hruď snad probodl mu někdo hrotem,
otázka, co bude dál se vkrádá...