Paradox lásky

Já, že hledám útočiště v klíně třetí osoby?
Já, jenž doma v slzách sedím a vyčkávám až do doby,

kdy zaklepe mi ruka Tvá,
na okno - již bude tma.
Otevřu ho a zřím tam Tebe,
žluté jiskry zdobí nebe.

Natáhnu se k Tvoji dlani,
-plaché jako lesní lani.
Přitiskneš se na mou dlaň,
jako kolouch na tu laň,
jenž nevěří již člověku,
který jen tak bez vděku,
u studánky pušku nabil,
krásu lesa chladně zabil.

V člověku já vidím sebe,
-paradoxně v lani Tebe.

Paradoxně, nelogicky ze všech možných pohledů,
to proto, že Ty stále žiješ a já zapomenout nemohu.

Každý má jen jeden život, a ten by se měl přec žít,
bez pušek a s čistým štítem - milovat a šťastný být.

Ano, hledám útočiště v cizím klíně
-
ve výčitkách, v minulosti a v zádumčivém splíně.