Štěstí v neštěstí

Vrať sem duši!
Zpět na místo, kdes ji vzal,
vrať mi moji kuši,
které ses dřív tak bál.

Zamávej bílou vlajkou,
ty nejsi král,
to není pohádkový kraj,
aby sis pořád hrál.

Vzchop se a řekni mi něco,
aspoň pohledem,
promluv člověče,
a nedívej se s nadhledem.

Výčitkami chceš mě zahrnout,
ne, nedělej to,
chci Ti zatrhnout,
ale ty neslyšíš.

Najednou hledím k zemi,
slza padá a za ní další,
na cestu, pokrytou závějemi,
proč raději neprší?

Jsem sice už velká dáma,
ale proč neprší?
Abych nemusela plakat sama!

Tvé věty pokrývají moji duši,
a já říkám:“Zmlkni! Prší!“
Padáš k zemi a mě prosíš,
abych odpustila Ti,
přece nejsme v pohádce,
co to děláš?

Najednou tolik štěstí,
lásku mi opět dáváš,
a rty mé líbáš.

Začnu věřit na pohádky,
že všechno dobře skončí,
zapomeňte na hádky!
Kolo štěstí točí!

Zatočilo se mnou asi moc,
pouštíš mě totiž z náruče,
a já padám a padám z Tvého srdce.
Pryč!
Něco jsem Ti tajila,
ta hrůza, co se stala.
Promiň. Lásko.
Nečekaně.
Teď když je mi krásně.
Rakovina mne zabila…