V srdci, navždy! Nebo ne?

„Srdce, srdce poslouchej!“
„ Neraď, už nikdy více, chyby neudělám,
zase držíš čísi ruce a voláš k nebi, hurá?
Zase z Tvých očí oheň hoří, po vášní, touze,
po polibcích, nebo obyčejném objetí, pouze?
Křič! Já slyšet chci Tě, volat, výš jen výš.
Poslouchám, když říkáš – no tak slyš.

Víš, že na omluvy Tvoje nereaguji,
Víš, že stačí vždy do očí mých se podívat,
proč jsi tak bídný a zneužíváš toho!
Proč květiny mi podáváš, tak proč neslyším hrom?
Proč neprší, zataženo není,
není čas na snění, když snít chci!

Poslouchat pomalé písničky, tohle Tě napadá?
Svíčky nikdy nedohoří, déšť nikdy nesmyje stopy,
Neřeknu Ti ne, nezeptám se na minulost,
nebudu žárlit, nejsem taková,
budu malovat srdíčka a Tvé jméno,
proč? Protože jsem bláhová!

Smažeme vše špatné a začneme znova,
napijeme se na zdraví, na lásku, na štěstí,
ach, my nejsme přece naivní!
Máme toho tolik za sebou, starosti však počkají,
minulost oba máme škaredou,
krásné budoucnosti se naše duše dočkají.
Opět, krásné oči ohně, tak mile, tak jemně,
tak něžně, láskyplně a přitom tak tvrdě,
tvrdý život, láska,...

Konečná – úsměv, polibek, no prostě krása.
Andílek