Filozofie & láska

Dokud, Platone, nezakusíš světla,
nepoznáš-li probdělých nocí,
i moudrá slova Tvá by slétla
s Tebou na zem jak svatojánští brouci,
a pohltila oči slaných dnů,
kdy mořskou vodou ve váze
jsem-li jen růže, uvadnu
a nevidím v sobě slitování.

Není měsíce bez sluneční záře
a lásky bez soucitu,
když andělé nestráží nahoře
to nejkrásnější - jsi tu.

Ukaž mi hvězdu, aby moje mysl
pochopila, co láska činí z filozofa.
A každý lístek z vrby unesl
tu tíži v srdci, když sní a doufá.

Přečti mi, co vidíš v očích,
které milují.
A řekni, zda pokouší tě někdy hřích,
když pouze světélkují?

Lásku jsi, Platone, poznal jen z oblohy,
protnuté krémovou nocí.
Propletla se ti dnes večer pod nohy,
ale cítíš však něco přeci?

Na mou duši - já a cítit se milovaným?
Vše z konstelací hvězd dává mi jediné nebe.
Bez viny smím se vypařit co dým
a dále nemusím říkat, že mám jen Tebe.

Anno domini.