Konec Černé růže

Konec Černé růže

Jsem malý motýl,
bez Černé růže.
Jsem malý motýl,
jemuž trny vryly se do kůže.

Ty její trny,
naplněné nebeskou vášní.
Ty její trny,
pomáhajíc mi k této básni.

Nestojí o mě,
jiní motýli ji vábí.
Nestojí o mě,
o mou lásku, o mé hedvábí.

Dal bych ji vše,
vše co by si přála.
Dal bych ji vše,
jen kdyby se tak nebála.

Však už je pozdě,
nemám trocha naděje.
Však už je pozdě,
teď se mi jen vysměje.

Pořád se ptám: „Proč?“,
ale nenacházím odpovědi.
Pořád se ptám: „Proč?“,
kteří z nás to asi vědí?

Jen ti zklamaní,
jimž uvadla jejich růže.
Jen ti zklamaní,
jimž nic už nepomůže.

Uvadla mi Černá růže,
celé tělo zmítá se mi v křeči.
Uvadla mi Černá růže,
ale motýli přeci nebrečí.