Lovec a šelma XVIII.

S nemocí lovec zápasí,
tělo horečkou dehydrované,
zubatá svoji kosu tasí,
čeká na tělo zbědované.

V horečkách lovec tam blouzní,
hrozné sny se mu stále zdají,
děsivé zvuky v hlavě zní,
příšery na něj zálusk mají.

Jednou je šelma jejich vůdce
a on bojí se pohledu očí,
jindy bere si roli svůdce,
vše kolem něj se divně točí.

Oheň snad dýchá, jak plíce pálí,
všechny svaly bolí od kašle,
snad neumře sám, tady v dáli,
snad Bůh mu uzdravení pošle.

Neví, kolik dnů tam takhle ležel,
teď pokouší se pomalu vstát,
i hlemýžď by vedle něj teď běžel,
musí pít a také jídlo si dát.

Jak vstát, když nohy neposlouchají
a zimou chvěje se celé tělo,
zápalky vlhké hlavičky mají,
kéž by se jim dobře hořet chtělo.

Nakonec však malý oheň zaplál,
srubem začalo se šířit teplo,
malátně se po místnosti motal,
už asi ví, jak vypadá peklo.

Zatím šelma ve skalní rozsedlině
nabírá síly, už lovit byla,
po okolí se rozhlíží líně,
tohle místo už si oblíbila.

Při svých toulkách tady po okolí
na různé skrýše už narazila,
vše zahojilo se, nic nebolí,
na průzkum krajiny vyrazila.

Vydala se docela daleko,
do míst, kde sama nebyla ještě,
našla i staré pytlácké oko,
za tu dobu rezavé od deště.

Hlídá si teď okolí bedlivě,
chyb musí se vyvarovat přece,
své tělo sledovala pečlivě,
je čas najít si krásného samce...