Happy-End

Milovala jsem ho velice,
vždyť vždycky vypadal tak úžasně!
Jeho krásná očka vždy do tmy zářila,
podle toho ho vždy poznala.
Proč zradil ji,
když miloval.
Sám to nechápe,
ve svých myšlenkách tápe.
Nevěděl, kdo by mu mohl pomoci,
vždyť byl úplně bezmocný!
Lhal sobě, lhal všem,
tak proč se teď cítí ublížen?
Vždyť ublížil jí,
té chudince malé,
jenž pro něj tolik nocí plakala,
a nikdy se šťastně necítila.
Jak zapomenout má?
vždyť to se ani nedá.
Ale vždyť zapomenout ani nechtěl,
možná se zabít? Jo, to chtěl.
Na to samé myslela ona,
však nedokázala to sama-
přiznat i svou chybu,
ne vše svádět jen na něj.
Do jeho života vstoupila
a kus srdce pro sebe uloupila.
Byť to udělala násilím,
nebránil jí.
Však také proč by mu to vadilo?
Jiné cesty nebylo.
Teď možná lituje té zrady,
zatímco ona touží po něm tady.
Ale to jí moc nepomůže,
možná jen když konečně umře,
tak vše bude ok.
Jenže jak to udělat?
a přestat milovat?
Kladla si stále ty samé otázky,
zatímco měla dovolené vycházky.
A jak se tak pokaždé procházela,
její šancena smrt se výšila.
Kula totiž spoustu plánů,
jak dostat se z života spárů.
Jak zapomenout
a pryč odejít,
nic jiného nechtěla víc.
Už v ruce nůž držela,
když zadržel ji známý hlas.
Hlas, který vždy poznala,
hlas člověka , kterého tak milovala.
Rozmluvil jí úmysly,
radši zmrzlinu šel koupit jí.
Proč jsi to udělat chtěla,
nebylo to doufám kvůli mě?
Vždyť tys odvahu vždy měla,
a se slzama v očích na nebe určitě nehleděla!
Neptej se a poj´d se mnou,
půjdeme společnou cestou.
A tak dál se na nic neptal
a navždy za ruku ji vzal...