. . . Ž Í T . . .

Žít
Hamletova slova
ozvěnou se vrací

Milá Ofelie!
Jak sladké je
ležet dívce mezi koleny
a meditovat . . . ?

Be
or not to be
this is question
vypadne dávná otázka
jako že život i svět
je jedna velká scéna
a na ní každý
sám pro sebe
svůj klaun
(i když je mu to šumafuk)
pokouší se stále něco rozklíčovat
zbytečně opakuje slova
zbytečně opakuje stejné chyby

Hrdina vlastní apokalypsy
zvedá svůj prapor
Praporečník sám v sobě zbloudilý
nevnímá ratolest míru
dál zuřivě mává kusem orvaného hadru
jakoby zapomněl že je poslední
který jetě hodlá zemřít
za nesourodý zmatek otazníků
které ďábel maluje po zdech

Nepropadat nostalgii
zahodit všechna slova
a pak vynést to smetí
a hodit je na měsíc
než bude v úplňku
(aby to ostatní neviděli)
Co víc ti zbývá
když přehlédneš kytky ve váze
na vlastním stolku
u postele
na které po nocích vykřikuješ
ze snu nesmyslné běsy . . .

namísto abys přivoněla

Jsme jiní - jistě
každý z nás
svůj vlastní originál žití
někdy i dokonalý bestiář
. . . neživotna . . .
z okovy v duši
a s ostny po tváři
po těle
pohlaví
Noví praporečníci žabomyších válek
počmáraní šašci
potetované postavy
komparzistů vedoucí politické strany
pokřikující
" H E I L "
na rukou svastiku
a burácející metalový hymnus
rozléhající se páchnoucími zákoutími současnosti

Vidíš
Tvůj bolestínský svět
jímž snažíš se najít své cesty správný směr
ve skrytě viditelné živelnosti ničeho
nenalézáš slova
která jsi vyhodila nenápadně na měsíc
(aby tě neviděli)
obrušuješ strany krychle
ve snaze předělat ji na kouli
a možná jsi při tom trochu zapomněla
že koule se snadno kutálí
někdy nežádoucím směrem
než do kuželky
která osamoceně stojí
. . . a čeká

No NIC
Snad příště . . .

. . . anebo přece jen . . . ?

Milá Ofelie!
Jak sladce je ležet dívce mezi koleny!